Škola ve slevě
Jestli si ještě někdo myslel, že bez našeho vlastního přičinění může být naše obec lepší místo pro život, musíme ho bohužel zklamat. Nikdo jiný nezařídí, aby se tu žilo lépe, nikoho jiného nezajímá, jak to u nás bude vypadat. Záleží to jen na nás a projekt základní školy Romance je bohužel naším posledním společným selháním. Uhříněves potřebuje novou školu zoufale už dlouho. Ale z mnoha důvodů, které by vystačily na další článek, jsme v minulosti nevyužili některé příležitosti, jak ji postavit na vhodném místě a zřejmě i lépe. Školu potřebujeme tak zoufale, že nakonec nejspíš dostaneme od magistrátu takovou, jakou si zasloužíme – bezduchou krabici mezi supermarketem, hřbitovem a rušnou silnicí.
Pavel Kappel
Našeho případu si ve svém článku Projekty za babku v červnovém vydání Art&Antiques všímá kritička architektury Karolina Jirkalová. Dokonce ho využívá jako exemplární příklad špatného postupu. Když o kvalitní architekturu neusiluje sama městská část, otěže totiž přejímá Odbor strategických investic:
Ukázkovým příkladem, jak Odbor strategických investic nejenže neusiluje o vznik architektonicky kvalitních realizací, ale svým přístupem jejich stavbu v podstatě znemožňuje, je projekt nové základní školy v Uhříněvsi (městská část Praha 22).
Nejde o žádnou vesnickou jednotřídku, ale o velký školní komplex pro více než 800 dětí, včetně odborných učeben, družiny, školního klubu, jídelny s kuchyní, dvěma tělocvičnami, fotbalovým hřištěm a atletickou dráhou. Městská část v roce 2016 koupila pro novou školu ne zrovna ideální pozemek v bezprostřední blízkosti frekventované silnice. Vzhledem k tomu, že rozpočet na novou budovu se pohybuje kolem 350 milionů korun, což řádově přesahuje možnosti městské části, další postup už řešil magistrátní OSI.
Za vysoutěžených 2,9 milionů korun (zhruba desetina standardní ceny), se žádný, natož kvalitní architektonický projekt udělat nedá.
Investorský odbor koncem září roku 2016 vypsal veřejnou zakázku na zhotovení kompletní projektové dokumentace uhříněveské školy ve zjednodušeném podlimitním řízení, jejíž předpokládaná hodnota byla 5,7 milionů korun (bez DPH), a jako jediné kritérium výběru OSI stanovil nejnižší cenu. Zarážející jsou hned dvě věci: Zakázka byla vypsána tři dny před tím, než 1. října 2016 nabyl účinnosti nový zákon o veřejných zakázkách, který již nedovoluje vypisovat veřejné zakázky na projektové práce nad dva miliony korun jen na základě nejnižší ceny. Zcela ostudná je pak předpokládaná cena zakázky. Podle kalkulačky Českých stavebních standardů by kompletní projektová dokumentace novostavby základní školy měla stát 7–8 procent stavebních nákladů – tj. při rozpočtu 350 milionů korun zhruba 23 až 28 milionů korun, nikoli dhadovaných 5,7 milionů. A když se do zakázky ponoříme hlouběji, vynořují se další podivnosti. Například zařazení do kategorie podle typu veřejné zakázky. Vzhledem k tomu, že jde o projekt základní školy, tedy významné veřejné budovy, očekávali bychom, že zakázka bude vypsána v rámci kategorie Architektonické a související služby. Namísto toho však OSI zařadil výběrové řízení do kategorie Technické projektování, kam se běžně řadí buď projektování inženýrských staveb (mostů, přehrad), případně nosných konstrukcí či základů staveb nebo projekty elektroinstalací či topení. Zajímavý je i pohled do požadovaných kvalifikačních předpokladů – ani tam nenajdeme jedinou zmínku o architektuře, požadováno je VŠ vzdělání stavebního směru a autorizace v oboru pozemní stavby. Kritéria jsou navíc šita na míru velkým projekčním kancelářím – OSI například v posledních třech letech požaduje od uchazeče minimálně 15 zaměstnanců, projektovou dokumentaci na „stavbu pro výuku a výchovu“ za minimálně 75 mil. Kč a alespoň dva projekty na „občanskou stavbu“ s rozpočtem minimálně 75 mil. Kč za první a 40 mil. Kč za druhou stavbu (vše bez DPH).
Takto nastavená kritéria by pochopitelně drtivá většina předních českých architektonických ateliérů nesplnila, a není tak žádné překvapení, že je mezi zájemci o zakázku (navíc v kategorii Technické projektování) ani nenajdeme. Za předpokládanou cenu zakázky, a už vůbec ne za vysoutěžených 2,9 milionů korun (zhruba desetina standardní ceny), se žádný, natož kvalitní architektonický projekt udělat nedá. A tak se chtě nechtě ocitáme v nejnižších patrech utilitárního stavebnictví. Způsobu výběru projektanta ostatně odpovídají i studie, které vítěz výběrového řízení, mamutí projektová kancelář Obermeyer Helika, předložil – mechanicky poskládané objemy, bez jakéhokoli smyslu, výrazu, kontextu. Uhříněveští občané, když chcete peníze od OSI, berte nebo nechte být.
Není to příliš povzbudivé čtení, vede z toho tedy nějaká cesta? Podle autorky textu jedině přes politiky na všech úrovních, a tedy i občany-voliče. A tady jsme opět na začátku. Architektonickou kvalitu veřejných prostranství, ulic, parků i staveb je třeba aktivně vyžadovat po našich volených zástupcích. Je to tedy v našich společných rukách. Že to jde, ukazují příklady z některých osvícenějších městských částí. Radnice, kterým na architektuře nových občanských staveb záleží, se nespoléhají na výběrová řízení OSI a prosadí si vlastní postup. Úspěšné projekty najdeme na Praze 7, 6, 2. Stačí tedy jen chtít.
Redakčně kráceno. Celý text Karoliny Jirkalové: Projekty za babku. Jak uhájit Prahu před architekturou čtěte v červnovém vydání Art&Antiques.
